Ráno se rozletěly dveře a ten jednooký Ňouma se ani neobtěžoval pozdravit. Ještě že tak, zjistil by totiž, že nejsem na svém obvyklém místě. V domnění, že stále trávím tu nekořeněnou bílou bestii ze zverimexu se usadil k té své svítící krabici a mne nechal odpočívat. Uběhlo několik desítek minut a najednou po mě začala být sháňka. Chvíli mi převraceli bydlení vzhůru nohama, než jim došlo, že se na ně dívám z úplně jiného konce místnosti. Aspoň mi při tom trochu uklidili zbytky zpracovaného hlodavce. Najednou jsem slyšel kroky a z ničeho nic mě čísi teplá ruka táhla z mého úkrytu ven. Ten lidský mozek asi nebude úplně k ničemu, když si zapamatoval, kde mě našel minule.
Strávili jsme společné pár minut chozením a očumováním ostatních Joudů, jako bych byl nějaká trofej, a pak mě zase umístil do mého skleněného vězení bez nároku na odvolání. No nic, jdu si lehnout a nabrat síly na večer, kdy budu mít nerušený prostor k plánování dalšího útěku.